Apolena a Leona (Ducháčkové)

Apolena:	Bývalá milenka Viléma Záduchy, nyní nejvyššího šéfa Duchrady na ústřickém hřbitově. Záducha ji odvrhl a ona, plná nenávisti, teď osnuje plány na zničení Záduchy i jeho nové milenky. Průbojná, bez skrupulí.
Leona:	Současná milenka Viléma Záduchy. Rozmazlená, za živa byla začínající hereckou hvězdičkou, teď se cítí být něčím víc než jen obyčejní duchové.


	*Leona leží na jevišti, je uvolněná, odpočívá. Přichází Apolena.*

Apolena:	Můžu dál?
Leona:	*(Lehce nadzdvihne hlavu, uvidí Apolenu, hlava znova klesá)*
Apolena:	Povídám, můžu dál?
Leona:	(Dá si načas, lehce zdvihne hlavu, ospale) Á, Apolena.
Apolena:	Potřebuji mluvit s Vilémem.
Leona:	S panem Záduchou. Vždy jen s panem Záduchou.
Apolena:	(Začíná v ní kypět zlost, snaží se ovládnout) Já nechci mluvit s žádným panem Záduchou, já chci mluvit s Vilémem.
Leona:	(Posměšně) Víš, holčičko, on je Vilémem už jenom pro mě. Taková jako ty už dávno ztratila nárok, holčičko.
Apolena:	Neříkej mi holčičko, ty jedna pijavice z televize!
Leona:	Cos to řekla? (Prudce se postaví) Já nejsem žádná pijavice, já nejsem žádná taková tento! (Blíží se k Apoleně, jako by ji chtěla uškrtit)
Apolena:	Snad bys nechtěla uškrtit ducha, Leonko ...
Leona:	(Vzpamatuje se) Ducha ne, tebe klidně. A vůbec, co bys chtěla po nejvyšším šéfovi ústřické duchrady?
Apolena:	Tobě se nebudu zpovídat. Děláš mu rohožku před vchodem a ještě bys chtěla vědět, o čem budeme spolu jednat.
Leona:	Mě neurazíš. Taková jako ty mě nemůže v životě urazit.
Apolena:	Ty jsi obživla?
Leona:	Dobře, tak v neživotě! Spokojená?
Apolena:	Ještě ne. Spokojená budu, až si promluvím s Vilémem. Možná si konečně uvědomí, jakou udělal hloupost, když si tě vzal za služku.
Leona:	Ty jedna hadice proradná, já nejsem žádná služka, já jsem jeho milenka a ty to dobře víš! Ty jsi byla předtím na mém místě. No a? Začala jsi ho nudit. Ani se mu nedivím, když se tak na tebe podívám, (obchází okolo Apoleny) byl to zázrak, že s tebou vůbec vydržel. Jak dlouho už jsi po smrti?
Apolena:	Padesát let, ale do toho ti vůbec nic není.
Leona:	*Padesát let! (Výsměšně)* Babičko, to jsem já, tvoje pravnučka, podívej, ještě mladá a na rozdíl od tebe šikovná ...**
Apolena:	Ty už jsi dlouho neviděla zrcadlo, viď?
Leona:	*Jen půl roku, na rozdíl od někoho ... babičko! Podívej, tak chodí mladé ženy. Vidíš? (Snaží se kráčet elegantním krokem)* Umíš to? Ukaž!**
Apolena:	*Tak hloupě? Nikdy. Elegantní ženy chodí takto. (Převádí chůzi)* Elegantní ženy mají plavné pohyby, elegantní ženy se vznášejí, elegantní ženy jsou jako vánek.**
Leona:	*To jsem tedy nevěděla, že lidi před padesáti lety žili ještě v jeskyni. (Předvádí hrubý krok)* Ale díky tvé chůzi už to vím.**
Apolena:	Konečně vidím, jak pěkně umíš chodit. To je ono, Leono!
Leona:	*Dost. Vyrušila jsi mě ze spaní (jde k místu, kde předtím ležela, uléhá),* a můj čas je vzácný. Podej si laskavě písemnou žádost.**
Apolena:	Dobře. (Lehne si kousek od Leony)
Leona:	(Chvíli mlčí, pak si všimne ležící Apoleny) Co tu ještě děláš?
Apolena:	Čekám, až mi dáš formulář.
Leona:	Formuláře nevedeme, poptej se v jeskyních.
Apolena:	Jeskyně jsou daleko, Vilémův harém blízko.
Leona:	Css. Závidíš, že? Jaký byl praotec Čech zamlada, babičko?
Apolena:	Určitě hezčí než ty, krasavice.
Leona:	Chudinko, ty už jsi tak dlouho slepá?
Apolena:	Neboj se, vidím docela dobře. Zrovna včera jsem tady viděla úředníky ze zoo. Sháněli ztraceného orangutana a ukazovali tvoji fotku.
Leona:	(Vyskočí, vztekle ukáže rukou do zákulisí) Ven!
Apolena:	**(Zvedne se ze země, posměšně) Ty sis ještě nevšimla, že jsme pořád venku? Dobře. Já si Viléma najdu. I bez tebe. Měj se, zlatíčko ... ( Loudavě odejde)**
Leona:	**(Zkřiví dotčeně tvář, plačtivě) Ona mě urážela! Viléme, Vilému, kde jsi? (Odejde)**