Dialog sourozenců

(Věra přiběhne na jeviště, schoulí se do kouta, mlčí. Přibíhá Tomáš)

Tomáš:

(Rozhlíží se, vidí Věru, jde k ní, podává jí ruku) Pojď...

Věra:

Nejdu. Já už tam nepůjdu, nikdy.

Tomáš:

Pojď!

Věra:

Nejdu, ne! Nikdy, nikdy, nikdy!

Tomáš:

(Klekne a zatřepe s ní) Nech toho, vzpamatuj se! (Zvedne se, jde kousek dál, už klidným hlasem) Mají o tebe strach.

Věra:

Oni o mě mají strach? Máma jo, ale on ... On nikdy. On je rád, že jsem pryč, on se těšil na to, až vypadnu.

Tomáš:

Jak to můžeš vědět? Byla jsi tam, když zjistili, že jsi v noci nebyla doma? Byla jsi tam i celý další den a noc? Já ano. On objel všechno, aby tě našel.

Věra:

A stejně mě nenašel.

Tomáš:

Protože jsi husa! Kdybys byla normální, tak nevlezeš do toho rozmláceného sklepa!

Věra:

Já jsem se tam strašně bála ...

Tomáš:

A oni se doma báli o tebe. I on, nejenom máma.

Věra:

Táta by mě našel.

Tomáš:

Táta by tě nenašel, táta se na nás vykašlal. To víš moc dobře.

Věra:

(Vyskočí, napadne Tomáše, skoro hystericky) Táta se na nás nevykašlal, to není pravda! Táta odešel pryč, ale nevykašlal se na nás!

Tomáš:

(Překvapen náhlým útokem, brání se) Dobře, tak se na nás nevykašlal a hlavně už mě nech!

Věra:

Promiň. (Sedne si) Já mám z něho strach. Já se bojím, že nás bude bít. Z táty jsem strach neměla, on by nás nikdy nebil.

Tomáš:

(Skloní se k Věře, vyhrne si rukáv, ukáže jí rameno) Víš, co to je?

Věra:

Rameno. Já mám hezčí.

Tomáš:

Tohle, povídám, tady se podívej!

Věra:

To je nějaká jizva.

Tomáš:

(Shrne rukáv, vstane, dává si na čas) To není nějaká jizva. To mi udělal táta.

Věra:

(Skoro šeptá) Táta nás nebil...

Tomáš:

On se tím bavil. Ty to nevíš, ty jsi byla jeho mazlíček, na tebe on nedal dopustit. S tebou si hrál a my to odnášeli.

Věra:

To ne... tak to není ... proč mi to říkáš ...

Tomáš:

Protože pořád vyčítáš mámě, že se s ním rozešla! (Klekne si k ní na čtyři) Už nejsi malá holka, ségra, a někdo ti to říct musel. Pro myslíš, že máma byla tak dlouho v nemocnici? Protože se jí tam líbilo? A nebo že se doma nudila? Ne, máma se doma nenudila. Máma se doma vůbec nenudila.

Věra:

On ... jí taky ...

Tomáš:

On jí taky, jako mě. (Postaví se, teď předvádí dětský hlas) Tatínek je hodný, on by nás nebacal, my se máme doma všichni rádi, paní učitelko, to není modřina, to jsem jenom strčil hubu do inkoustu, víte? (Už normálně) Učitelka mi pohrozila a nechala to tak. Bylo to pěkné modré dětství.

Věra:

Já jsem od táty dostala modrého medvídka, když jsem byla malá.

Tomáš:

Taky jsi měla pěkné modré dětství.

Věra:

Já chtěla růžového medvídka, ale ten modrý byl pěknější, a byl na mě hodný, jako táta ... jako první táta...

Tomáš:

Ten druhý nás čeká doma. (Podává jí ruku) Pojď.

Věra:

(Vrtí odmítavě hlavou, tichounce, skoro neslyšně) Ne, ne ... (Pak se nechá zvednout a bez odporu odejde i s Tomášem pryč)