Monolog Lindy

(Vyjde na jeviště, rozčileně, v ruce drží dvě vařečky, poklepává jimi o sebe)  Dáreček... dáreček...

(Sejde z jeviště, jde podél diváků na konec hlediště) Lindičko, máš dvacet, to se ti bude hodit... (V zadní části hlediště se zastaví) Já nejsem žádná Lindička! Linda, rozumíte, Linda! Já bych do něčeho kopla... (Rozhlíží se, pak kopne do zdi) Au, to je tvrdé! Auauauau... (Jde zpátky k jevišti, mrzutě) Kulhající Linda s vařečkou. (Mluví do rytmu chůze) Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet... (Vyjde na jeviště)

Víte, co to je? (Ukazuje divákům vařečky) Dárek. Milý dáreček od milé sousedky. To máš k narozeninám, Lindičko. Budou se ti líbit. Udrží tě doma v kuchyni, aspoň se nebudeš tahat někde po nocích.

Ale já se nechci udržovat! Já jsem udržovaná dost. Hele, řasenka mi drží, vlasy zastřižené, oblečení šik, boty neprošmajdané. Podívejte se na podrážky, hele, jedna lepší než druhá. (Stojí střídavě na jedné a druhé noze, ukazuje podrážky) Jedna noha, druhá noha. Jak říkám, jedna lepší než druhá. Ale která je lepší? (Sedá si na zem, prohlíží si podrážky) No jo, špinavé, zaprášené. A má být? Za počasí já nemůžu. Já ne. Nebo si snad myslíte, že já můžu za všechno? To si myslí sousedky. (Vstane) Lindička to, a Lindička tamto .. Samozřejmě, já můžu za všechno, já můžu i za počasí.

(Jako by s vařečkou v ruce kouzlila) Od zítřka bude pěkně, chvílemi polojasno, v noci oblačno, teploty pětatřicet, ve stínu pětačtyřicet... (kouzlení končí) a já se budu ploužit jak stín. (Plouží se) Budu za sebou tahat nohy a sousedky budou tvrdit, že jsem namol. Lindičko ťuťuťu, Lindičko ňuňuňu, ty jsi ale taková unavená, to bude tím počasím, viď... A pak zajdu za roh. Viděla jste ji, milá paní? Jak dělo! Má to dvacet a už to pije jak duha, to se za nás nemohlo stát, to by nás rodičové hnali, to by bylo rodeo!

Bylo mi patnáct. Seděla jsem na návsi pod kaštanem. (Usedá, předvádí) Bylo horko, já se opírala o strom a byla jsem ráda, že jsem ráda. Potom jsem si lehla, jen tak jsem se natáhla. Lindičko, copak, horko, horko? Ano, paní Málková, horko, horko. Tak jen odpočívej, Lindičko, odpočívej...

(Vstane) Přišla jsem domů. Dýchni na mě! Proč, stalo se něco? Nevymlouvej se a dýchni na mě! (Dýchne) Ještě jednou! (Dýchne) Dneska mám špatný čich. Cos pila? Já? Nic. Taky že jsem nic nepila, ale přesvědčte mámu. Nevymýšlej si žádné pohádky, říkala Málková, že jsi ani sedět nemohla, jak jsi byla opilá, válela ses pod kaštanem a žblekotala jsi jak vodník na Sahaře!

Nevymluvíte jí to. Vodníka na Sahaře ještě nikdo neviděl, taky co by tam dělal, tam se prý špatně plave, ale já dostala zaracha na čtrnáct dní. Dobrý den, paní Málková, ručičku líbám, vy jste mi to pěkně zavařila. Vy umíte ale zavařovat, že? Ty vaše hruškové kompoty jsou prostě kouzelné! Jakpak to děláte, jste snad kouzelník? Aha, kouzelník ne, vy jste vlastně čarodějnice. Nic ve zlém, paní Málková, já vám nenadávám, já vás chválím, já vám tleskám!

(Poklepe vařečkami o sebe) Tomu se říká aplaus, (znovu klepe) tomu potlesk, (znovu klepe) a tady tomu tleskačka. Tleskat rukama umí každý. Ale zkuste tleskat třeba nohama! (Předvádí) Vidíte? Nic moc. Slyšet to není, vy si akorát rozflákáte kolena a sousedky o vás potom řeknou, že se vám strachem klepou nohy. Viděla jste ji, milá paní? Přeletí moucha a jí se strachem rozklepou kolena, co to je za mládež, a podívejte se, jak chodí shrbená (předvádí), záda šišatá, hlava nakřivo, zadek vystrčený, to my jsme jinak chodívaly. (Pyšně vykračuje) Bříško zatažené a rovná ramena. Hlavně ta ramena. To bylo výchovou, paní. Výchovou. Chodit rovně. Rovně, rovně, rovně. A dneska všichni chodí nakřivo. Nakřivo, nakřivo, nakřivo! Podívejte se na tu Lindu. Jak paragraf. Nelžu vám, milá paní, úplně jak paragraf! Jéje, Lindičko, ahoj... Ty jsi ale šikovná holka, to je hned vidět, a jak si pěkně vykračuješ...

(Vzdychne, sedne si, unaveně) Já nejsem Lindička, já jsem Linda. Nikomu jsem nic neudělala a přitom jsem pořád ta nejhorší. Proč? Protože mám dvacet? Protože mi ještě není šedesát?

(Chvíli mlčí, pak svěže vyskočí) Dobře. Příště se narodím jako šedesátiletá. (Jako by se skláněla nad kočárkem) Jeminkote, to je ale velká holčička, kolik vážila při porodu? Pětašedesát? To je divné, moje dcerka vážila tři čtyřicet a jaký to byl cvalíček! Hodná holčička... (Jako by štěrkala) A copak to máme v pusince, dudlíček? Fuj, to je cigareta! Maminko, a v čem ji to vozíte? To není kočárek, to je nákladní vagón! Aha, ona se do menšího nevleze.

Tak, tak, teta. Ona se do menšího nevleze, moc nám vyrostla. Já jsem taky vyrostla a vesnická sij aj ej se může zbláznit. (Výrazně šeptá) Včera jsem ji viděla s tím Pepíkem od křižovatky, šli spolu k řece, co tam tak asi mohli dělat, hanba pomyslet... (Pořád ještě výrazně šeptá) Co bychom tak asi mohli dělat, když bylo horko, šli jsme se koupat... (Normálním hlasem) Přehnout přes koleno a pořádnou vařečku na ně, to by je přešly roupy! (Jako by někoho přehnula přes koleno a plácala ho vařečkou) Za maminku, za tatínka, prásk, prásk, já ti dám, já to z tebe vytluču!

(Přestane plácat, jemně poklepe vařečkami o sebe, lehkým tónem) Tak se z nás vytloukají názory...

Někdo klepal. Dále! Dále, povídám, je otevřeno! ... Nic. Vážně nikdo neklepal? Přece jsem to slyšela ... (Chodí po jevišti, naslouchá) Klep... klep... kle ... (Smutně, odevzdaně) Aha, to není klepání. To jsou jen klepy. Obyčejné nesmrtelné klepy. (Klepe vařečkami o sebe, pomalu odejde do zákulisí)