Monolog Marie

Dost!

Já nechci!

Já nechci ...

Viděla jsem dítě.

Malého klučinu, který měl zablácená kolena, na tváři samý šrám,

ale byl šťastný.

Smál se slunci, které nad ním vytvářelo paprsky naděje,

smál se horám, za kterými každý den to slunce ztrácel,

smál se pavoukům, že spřádají své nekonečné sítě,

smál se tmě, kterou neviděl, když usínal,

smál se mlze, kterou viděl, když se probouzel,

smál se všemu s radostí svých krátkých let.

Smál se a pořád se smál.

A já mu věřila.

Pak se mi ztratil, byl pryč, a já mu přestala věřit.

Ten kluk se smál mému já, on se mi vysmíval, on nebyl šťastný, on byl ... krutý ... krutý ... Proč?

A já, já chtěla žít a milovat,

chtěla jsem dokázat sobě a všem,

že v sobě nosím naději,

že v sobě nosím radost,

že v sobě nosím život.

Nedokázala jsem nic.

Nic.

Dokázala jsem jen všechno ztratit. Ztratit ... ztratit ... mám strach!

Mám strach, mám strašný strach, bojím se, já se bojím ...

JÁ NECHCI!!

Mám strach ze sebe. Já nejsem já, já jsem někdo jiný, někdo cizí, sobecký, bezcitný ... Neznám se. Neznám sama sebe a přitom jsem si myslela, že znám všechny kolem, že jim rozumím, že je chápu. Nechápu nic. Blázne, ty hloupý naivní blázne, mají před tebou padnout na kolena? Mají klečet a mít tě rádi, být šťastní, že tě mají? Ne, ne, to ne, to přece ne ...!

Ne...

Na kolena jsem padla já. A já, já se ptám - kdo vlastně jsem?

Co tady hledám?

Proč jste mi darovali život, když já teď nevím, co s ním?

Já přece byla šťastná, ale já to neviděla, já to poznala až potom, až jsem ztratila štěstí.

A lásku.

A radost.

Já měla vše a chtěla jsem víc. A teď? Co mám teď?

Ani sebe, ani vás, nikoho.

Odpusťte mi, prosím ... Prosím!

Nechtěla jsem nikomu ublížit.

Jednou mi jedna žena předpověděla šťastnou budoucnost. Dvě zdravé děti, muže, který nás bude milovat, a dlouhý věk, šťastný, krásný život.

A já jí uvěřila.

Já jí uvěřila, i když jsem to zapírala

Sama sobě jsem zapírala víru ve vlastní štěstí.

Chtěla jsem tomu věřit. Zoufale jsem chtěla uvěřit vlastnímu štěstí, dvěma zdravým dětem, muži, který nás bude milovat, lásce, i když je krutá a bezohledná, lásce, která tě zaplní celou, celičkou, zahltí tebe i tvůj stín, polyká tě víc a víc a tobě je krásně, jsi šťastná a věříš, věříš svým snům, jsi fantazie, ty sama jsi fantazie, vnímáš a nevnímáš, jsi, JSI!

A pak najednou nic.

Kdo uvěřil jednou, ten neztrácí víru.

Já ji ztratila.

Kde jsem?

Kdo jsem?

Co jsem?

Já jsem možná jen fantazie.