Lumír Kubátko - slovní fantazie bez mezí
Monolog Stelly
(Vejde na jeviště. Je zjevně rozčilená, přechází sem a tam, je na ní vidět, že každou chvíli vybuchne) (Zastaví se, mluví přiškrceným hlasem plným zlosti) To ti nedaruju. |
|
Zaměří pohled na někoho v hledišti, sejde do hlediště, s pohledem pořád upřeným na konkrétní osobu) To mu nedaruju, pacholkovi... (Dívá se po obecenstvu, začíná se lehce usmívat) Budu ho řezat, krájet, na miliony kousíčků ho naporcuju, pozvu si slepice a ať si ho vyzobou. (Gesty dokládá, co všechno udělá, sedne si na okraj předscény) Tak jim to rozhodím! Ná puti puti, ná puti puti... |
|
(Vstane) Tak ty jsi chtěl moje penízky, holoubku. Penízků se ti zachtělo. |
|
...Nic nebude! |
|
Ty jsi moje láska a já bez tebe nemohu žít. (K divákům) To bylo od něj originální, koho by to napadlo. ...Umírám touhou po tobě! (K divákům) Vážně vypadal na zdechnutí, jenom ten pomník mu chyběl. Věř mi, že bez tebe nemůžu žít ani vteřinu! (K divákům) V tom případě je už pěkných pár vteřin po smrti. |
|
A jestli není, bude. Bude. |
|
Ty jsi mi to ukradl, chlapče, a to se nemá. Chápeš? Ty jsi zloděj a já jsem ta okradená. (Sedne si na podlahu, předvádí) Takhle jsem ti vyplatila penízky na stůl, na tu nábytkovou stěnu, co jsme si chtěli koupit. Tisíc, dva, tři, čtyři, pět, patnáct, dvacet, dvacetdva, dvacettři... Sama jsem si je šetřila, korunku a druhou korunku a více korunek , každý měsíc, každou výplatu, ty peníze byly moje, našetřené, a ty jsi je ukradl! Sprostě, sprostě, sprostě! |
|
(Smutně) Chtěla jsem mít pěknou svatbu. Nebylo toho moc, jen pár tisíc, ale měla bych pěkné šaty, věneček, závoj, panenku na kapotě, měla bych krásný obřad, měla bych krásnou svatbu. Ty jsi mi ukradl svatební šaty, ty jsi mi ukradl tu panenku, ty jsi mi ukradl moji svatbu, ty grázle jeden... |
|
(Postaví se) To ti neprojde, pacholku. Znáš Nera nebo... Caligulu? (Ukáže palcem dolů) Vidíš, jak to bylo jednoduché? Pěstí dopředu, palcem dolů, chlapče. (Sevře ruku v pěst) Tobě spíš pěstí do zubů. (Udeří do vzduchu, poté to ještě několikrát zopakuje a pak dá hlavu do dlaní) |
|
Vždycky uvěřím. Každému vždycky uvěřím. Roztrubuju, jak jsem nedůvěřivá - dejte si na mě pozor, člověče, a vy taky, já se nenechám - a stejně uvěřím. Naivně, hloupě... a zbytečně. Zbytečně. |
|
(Vztekle, přiškrceně) To mi nemůžeš dělat. To mi nikdo nemůže dělat, brát mi všechno, co mám, ukrást mi peníze a okrást mě o city, nabízet štěstíčko a darovat vztek... |
|
(Uklidní se) Darovat vztek, to je zajímavé. Ty jsi mi daroval vztek a myslíš si, že se mi ten dáreček bude líbit. Nebude, věř tomu, že opravdu nebude. Ty totiž nejsi Mikuláš, chlapče, abys rozdával dárečky, ani čert, abys harašil řetězem a dělal na nás bububu. (Usmívá se) Harašit se bude jinak a neboj se, v mé hlavě to nebude... |
|
(Vyhrnuje si rukávy) Holoubku, těš se. Holubička se nešla utopit, grázle, holubička má lepší nápady, ty pacholku. Holubička vyletěla z hnízda a už dokonce ví, kdo jsi, holubička dostala pořádně přes hubu a teď je na řadě ona. Neboj, nebude tě mlátit. (Škodolibě) Tak hodná totiž není. (Odejde) |
Autorem monologu je Lumír Kubátko. Není z žádné hry.
Komentáře k Monologu Stelly
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————